Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Křesťanský hardcoreový kazatel Josh Scogin má novou bandu. Po NORMA JEAN a THE CHARIOT zakládá kapelu s pro naši zemi osudovým číslem ’68. Jeho kumpánem není nikdo jiný než Michael McClellan z deathmetalových řezníků BECOMING THE ARCHETYPE. Co čekat? Budete překvapeni. K metalcoreovému tělocviku má jeho aktuální směřování celkem daleko. Minimalistická sestava, čítající jen dvě figury, dává tušit, že Josh Scogin skočil rovnýma nohama do něčeho zcela nového. Kořeny ale odříznout nejde, takže i na „In Humor And Sadness“ je rozpoznatelný odkaz chaotických hardcoreových výstřelků. Ty jsou však obklopeny špinavějším a garážovějším hlomozem.
Jsem trochu překvapený, že do podobné polohy Josh došel ve svém věku a hlavně po tom, co postavil dvě velmi úspěšné metalcoreové kapely. ’68 rozhodně nesměřují do hardcoreového mainstreamu. Svěží porce agresivity a touha hledat své vlastní cesty je typická spíše pro rané mládí, než pro veterána, který se svými kapelami hrál na těch největších festivalech.
Pro ’68 jsou typické výjezdy do hodně uvřískaného noise rocku, plného vazbení a disharmonického skřípění, to vše podpořené punkovým laufem, který dvojku hudebníků pohání po značně rozbouřené a žánrově pestré hladině. Josh Scogin tu dokonce nalézá i bluesově bolestné polohy v hrdle. Nenajdete zde jakoukoli snahu se zavděčit nebo ulehčit posluchači cestu k téhle desce, u níž je na jednu stranu rozpoznatelný její původ, na stranou druhou se ovšem nezapře touha zkoušet hledat vlastní a dosud neobjevené cesty.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.